Planeta Země

Vnitřní struktura planety Země je složena z několika vrstev. Jsou to, od povrchu, zemská kůra, plášť a jádro.

Celková plocha povrchu planety Země je přibližně 510 milionů km², ale větší část povrchu (70,8 %) je pokryta Světovým oceánem kapalné vody, což představuje přibližně 361 milionů km². Oproti tomu souš zabírá 29,2 %, což odpovídá přibližně 149 milionů km². Oceány a pevnina nejsou na planetě rozmístěny rovnoměrně, ale většina souše připadá na severní polokouli. Jižní polokoule je pak tvořena převážně oceány. Souš je tvořena šesti velkými kontinenty. Jsou jimi Eurasie, Afrika, Antarktida, Austrálie, Jižní a Severní Amerika. Jádra světadílů jsou tvořena stabilními štíty, které jsou zpravidla staré několik miliard let. Podoba souše a oceánů nebyla po celou dobu historie Země vždy stejná, ale v průběhu času se vlivem pohybu litosférických desek značně měnila.

Povrch planety Země je značně nestejnorodý s velkou výškovou rozdílností. Oceánské oblasti tvořené oceánskou kůrou vytváří obrovské deprese, které vzhledem k výšce hladiny moře zasahují několik kilometrů pod její úroveň. Nejníže položeným místem planety je oblast Mariánského příkopu v Tichém oceánu, kde byla naměřena hodnota -10 911 m. Kontinentální kůra je oproti tomu většinou nad výškou hladiny moře. Suchozemské maximum je dosaženo na vrcholku nejvyšší hory Země Mount Everestu (Ču-mu-lang-ma feng) a to 8 850 m.

Povrch Země je vlivem endogenních a exogenních pochodů neustále přetvářen. Vlivem vnitřních pochodů Země vznikají pásemná pohoří či tabule. Sopečná činnosti vynáší z nitra Země nový materiál, který je ukládán jak vertikálně tak i horizontálně. Horstva jsou vlivem erozivních činitelů opět zahlazovány, čímž dochází ke vzniku sedimentů a rozsáhlých rovinatých oblastí.

Důležitou roli má pro planetu Země i atmosféra. Její současná atmosféra se radikálně liší od té primární. Na složení atmosféry má vliv celá řada dějů. Sopečná činnost, tj. odplyňování nitra planety, vymývání oxidu uhličitého z atmosféry a především existence zelených (fotosyntetizujících) rostlin. Rostliny ve svých tělech rozkládají oxid uhličitý na uhlík, který potřebují na stavbu svých těl, a kyslík, který uvolňují do atmosféry. V důsledku těchto a mnohých jiných procesů má dnešní zemská atmosféra následující chemické složení:
přibližně 78% dusíku
více než 20% kyslíku
Zbytek připadá na argon, oxid uhličitý, krypton atd.

Hustota atmosféry s výškou rychle klesá. Spodní vrstva atmosféry planety Země, ve které žijeme a ve které se tvoří počasí se nazývá troposféra. Končí ve výšce přibližně 10 - 15 km (na pólech v menší, na rovníku ve větší výšce). Převážně nad rovníkovými oblastmi oceánů se dostává do atmosféry velké množství vodních par, které jsou teplým vzduchem vynášeny do velkých výšek. Zde jsou díky atmosférickému proudění transportovány v podobě oblaků, shluků mikrokapiček vody či mikrokrystalků vodního ledu, do jiných oblastí. Za určitých podmínek dochází k vypadávání srážek a voda se dostává na povrch planety. Tento proces se nazývá koloběh vody.

Troposféra končí tzv. tropopauzou. Nad ní zaujímá své místo stratosféra, v níž se nachází tzv. stratosférický ozón, který pohlcuje krátkovlnné záření Slunce. Dále pak mezosféra a nakonec termosféra, která plynule přechází v jakýsi extrémně řídký vodíkový obal a poté v meziplanetární prostor. S výškou rychle ubývá tlak a klesá teplota. Ve vysokých vrstvách atmosféry narůstá teplota díky pohlcování krátkovlnného záření, které ionizuje molekuly a atomy vzduchu. Vzniká tzv. ionosféra - elektricky vodivé vrstvy (vrstvy složené z nabitých částic), které jsou využívány například k odrazu radiových vln.

Díky rozdílnému zahřívání povrchu Země i samotné atmosféry vznikají teplotní a tlakové rozdíly, které vyvolávají atmosférické proudění - vítr. Díky rotaci planety dochází ke stáčení vzdušných proudů (Corriolisova síla) a cirkulace se stává složitější.